Proto, když mi přišlo pozvání na vernisáž obrazů Františka Kollmana, okamžitě jsem se rozhodl jí zúčastnit. Stojím přede dveřni sálu galerie v Malostranské besedě. Je již plný účastníků vernisáže, stejně jako autorových obrazů. Moje oči pátrají po nezaměnitelných identifikačních znacích malíře, výtvarníka, brusiče, baviče, bojovníka, mého bývalého nadřízeného v řadách Policie ČR a renesančního člověka. Již ho vidím.

“Fanyho“, jak jsme mu říkali, symbolizuje bílá, pletená čelenka. Jeden by si mohl myslet,že tam, uprostřed davu, stojí tenisová legenda Roger Federer, … po třiceti letech.

František je svým způsobem legendou též. Dělám krok do sálu a … náhle se v mysli vracím do období, kdy byl „Fany“ mým nadřízeným. Vybavují se mi okamžiky, kdy došlo na povyšování.

„Ty budeš kapitán,“ sdělil mi Franta a pokračoval v udílení hodností. „Franto, neblbni,“ snažím se oponovat. „Povýšit mě z „nuly“ na kapitána je téměř provokace. Nadělá to jen zlou krev,“ pokračuji v logickém vysvětlení. Franta mě však rázně zastaví. „Ty jsi v Česku legenda s mečem, všichni jste legendy. Jsme tým legend.“ Bylo to jako když náčelník indiánů vyřkne závěrečné, howk, domluvil jsem. Prostě se rozhodl a tak to mělo být. A bylo. Stal jsem se kapitánem.

Ostatně, všichni členi našeho týmu byli špičkoví závodníci, nebo dlouholetí trenéři úpolových sportů a bojových umění. Dlouho, opravdu strašně dlouho mi nedocházelo, co vlastně ten Franta tehdy říkal a jak to mohl myslet. Ať již to myslel jak chtěl, uvědomil jsem si, co všechno se může za slovem legenda skrývat. Objevil jsem v něm potenciál sevevědomí.

František mi tehdy říkal kým jsem, ale já se bránil tuto skutečnost přijmout. To slovo v sobě obsahuje vyjádření jedinečnosti, schopnosti uvědomění si svých hodnot, důvěry v sebe sama i přijmutí se takovým, jakým jsem. Já to však nedokázal. Proč? Nevím? Prostě to tak bylo. Okolí mě nějak vnímalo a hodnotilo, ale já to nějak nechtěl, nebo nedokázal slyšet.

Jsem přesvědčen, že takových je mezi námi hodně. A víte co, nebo kdo vytváří legendy? No jasně, média. Televize, tisk, youtube, facebook, atd. Jistě by se dalo jít v tomto rozboru hlouběji. Tudíž … každý z nás je potencionální legendou. Legenda je ve své podstatě solitér a tím je každý jedinec.

Zvuky tance Haka v podání skupiny Maorů mě vrací do reality. Můj zrak padá na jeden z obrazů. Autor na něm zachytil probíhající bojovou scénu, ale … nikde není žádný mrtvý. Zajímavý to vhled do duše malíře - bojovníka.

Že by zde chtěl František znázornit principy bojových umění? Bojovníka, který bojuje sám se sebou? Nejspíš ano, protože na tomto bojovém poli také nezůstávají žádní padlí. A když už, tak jsou to naše zlozvyky, předsudky, slabosti, emoce.

Závěrem vám proto doporučím výstavu shlédnout, avšak nejen kvůli obrazům. Třeba také proto, aby vám připoměly, že i Vy, každý z nás jsme legendou. Tak vnímám Františkův vzkaz nám všem.

A tak si dovolím zakončit své zamyšlení se nad Františkem, jeho obrazy i slovem legenda, jeho oblíbenými slovy: „Kupujte mě, dokud jsem živej. Až nebudu žít, nebudete na mě mít.“