Hotovec.cz

Sliby dávej pomalu, a plň je rychle

Japonské rčení

Mraky, pořád jenom mraky. To mám ale pech. Tak to se Amsterodamem z letadla moc nepokochám. Stále klesáme. Já to v těch mracích sice jenom tuším, ale můj žaludek jasně signalizuje, že se pevnina kvapem přibližuje. Konečně se noříme z mraků a letoun s lehkým nárazem dosedá na dráhu. Kabinou se rozezní potlesk. Amsterodam. Mám přes hodinu čas, než se vydám směr Karibik, a tak s radostí i nedočkavě plním svůj slib.„Eví, jsem v Amsterodamu,“ svěřuji se sluchátku a vzpomínám na naše loučení v Praze. „Vše je v pořádku a za hodinu startujeme směr Aruba,“ sděluji a krátký rozhovor je pro nás oba vzpruhou i pohlazením po duši. Vždyť se následujících sedm dnů neuslyšíme. Hrůza.

A již jsem opět v letadle. Čas nemilosrdně ukrajuje ze vzdálenosti mezi mnou a Sergiem Velasquezem a malým ostrovem v Karibiku, Arubou. Co mě tam asi čeká? Myšlenky se náhle stáčí k mému příteli, se kterým jsme se poprvé setkali v roce 1988 na mistrovství Evropy kendó v městě, které jsme před chvílí opustili. A pak ještě několikrát. V Praze. Vladimíre, přijeď na Arubu. Přijeď i se svojí ženou. Kolikrát mě takto Sergio zval? Už ani nevím. A co já na jeho pozvání? Při vzpomínce na moje odpovědi Sergiovi nad sebou jen kroutím hlavou. Jak je možné, že jsem se od roku 1993 pouze těšil a … sliboval. To je strašný. Teď je rok 2005 a to znamená, že jsem dokázal slibovat neskutečných dvanáct let. Je to vůbec možné? Nechce se mi věřit, že jsem dokázal být taková slibotechna. Vždyť jsem sliboval jak Sergiovi, tak sám sobě …? Proč jsem odsouval své tužby do pozadí? Lámu si hlavu sám nad sebou, ale rozumné vysvětlení ne a ne najít. Letoun hučí a téměř nehybně visí kdesi na obloze. Zato moje myšlenky jsou jako splašené.

Sliby. Co všechno je s tímto slovem spojeno, co se za ním skrývá? Kolikrát jsem sliboval a kolikrát věřil slibům druhých. Vybavují se mi sliby splněné i nerealizované. Sliby – chyby. Co znamenaly všechny ty sliby, které jsem ve svém životě dal? A o kolik času mě sliby druhých připravily jen proto, že jsem jim věřil? Kolik času jsem promarnil jen proto, že jsem věřil tomu, co mi jiní slíbili. Ale, bylo možné jim nevěřit? K vědomí mě přivádí pilotova slova, které zvěstují okamžik blízkého přistání na Arubě. Protahuji se a matně vzpomínám na své rozjímání o slibech. Po pár minutách opět zní kabinou potlesk.

Aruba mě vítá žhavou náručí. Vedro a vlhko. Téměř se zalknu tím prádelním klimatem, které na mne dýchne po otevření letištní haly. Zlaté Japonsko. Za pár okamžiků si již užívám klimatizovaného prostředí minibusu, který nás nočním městem převáží do hotelu. Plním další část svého slibu a vlastně i své vnitřní potřeby a posílám esemesku do Roudnice nad Labem. „Jsme na místě,“ oznamuje nám náš řidič a jeden z organizátorů turnaje v jedné osobě. Dveře busíku se otvírají a dnes již podruhé dostávám horkou a vlhkou facku. No, jak v tomhle budem cvičit, to jsem tedy zvědav, bleskne mi hlavou a otírám orosené čelo.

„Hi Vlado, nice to see you. Wellcome to Aruba.“ vítá mě Sergio a srdečně mě obejme. Poté rozdává svým kolegům úkoly na další den a mě vyzývá, abych nasedl do jeho auta. Za pár minut se již proplétáme mezi různými keři a kaktusy terénem, který chvílemi připomíná i cestu. Sergio se věnuje kličkované mezi obrovskými loužemi a výmoly a já přemýšlím o letech, která uplynula od našich několika málo setkání. Úžasné, čas který nenávratně pohltila minulost, nic nezměnil na našem přátelském vztahu. Dokonce ani mé dlouholeté, mnohdy planě znějící sliby. Jsem tady. Konečně jsem tady. A konečně je tady i asfaltka.

Další den proběhl seminář. Bylo to hustý. Kvůli horku a vlhku byl o hodinu zkrácen. To abychom se dočkali ve zdraví dne dalšího, který mi přinesl mnoho radosti. Dvě medaile z turnaje. Stříbrná a zlatá. Ale nejen to. Mnohem větší radost jsem měl z toho, že ve svých dvaapadesáti ještě nepatřím do starého železa. Příjemné prožitky umocnili ostatní účastníci turnaje svým upřímným skandováním „Vlado, Čeko.“ To byla odměna za to, že jsem po mnoha letech splnil svůj slib. Následujícího dne mě čekala zkouška na 4. mistrovský stupeň.

„Vladimíre, jestli chceš uspět, musíš změnit své myšlení. Musíš ukázat mnohem víc, než technické dovednosti. Porotci chtějí vidět jak dokážeš pracovat s protivníkem, jak si dokážeš připravit prostor pro útok a taky, že stupeň opravdu chceš,“ rozumíš, radí mi Gerry Tscherter ze Švýcarska a jeho doporučení mi splývají v jednolitý celek. „Ano, ano, rozumím, to zvládnu,“ reaguji na rady a v zápětí mi dochází, že Terrymu, ale i sám sobě slibuji něco, o čem si nejsem a nemohu být jistý. Poslouchej a neslibuj, ozývá se náhle můj vnitřní hlas. Zkouška není turnaj. To, že jsi vybojoval dvě medaile ti nedává právo slibovat, že rady opravdu chápeš. Možná je chápe tvoje hlava. Vzpomeň na svoje žáky. Kolikrát ti odsouhlasili, že pochopili, co mají dělat a zkutečnost je zcela jiná. Mé druhé já mi dává lekci, nebo minimálně prostor k zamyšlení.

Zkouška proběhla a potvrdila, že jsem dával plané sliby. Neuspěl jsem. Víš proč jsi neuspěl, Láďo? Opět je tu se svým dotazem vnitřní hlas. Tentokrát jsem s odpovědí opatrnější. Myslím, že vím v čem jsem chyboval. Nebyl jsem to já. Nebyl jsem sám sebou. Nedělal jsem to, co v turnaji, nýbrž jsem se snažil předvést to, co očekávali členové poroty. Ano, tentokrát jsi se trefil. Tak si to pamatuj, konstatuje můj vnitřní rádce. Moje domněnky potvrzuje japonský učitel, Gerry i Sergio.

Týden je pryč a já opět sedím v letadle. Plním další část slibu, ale zejména vlastní touhy a posílám Evě poslední esemesku z Aruby.Vracím se, miláčku. Krátce poté se letoun odlepí od rozpálené dráhy a ostrov v Karibiku se začíná zmenšovat. Na letišti v Praze vás bude čekat novinář, objevuje se mi na displeji telefonu zpráva od redaktora HN, kterou mimoděk registruji při odesílání. Bude to tak opravdu, nebo je tato informace pouhým naplněním přání odpovědět kladně? Sliby. Co vlastně jsou ty sliby? Vždyť stačí jen něco říci a již je to slib, ale také třeba pravda, nebo lež. Náhle se duchem přenáším do Japonska a vybavují se mi „sliby“, které jsem dostal od pana Torua Gigy a sensei Jasumičiho Ogina. „Jsem přesvědčen, že váš sen cvičit kendó v Japonsku se stane pravdou,“ zněla odpověď na moji projevenou touhu. Můj sen se pravdou stal a já až mnohem později pochopil, co všechno pan Giga vykonal, aby se můj sen mohl pravdou stát.

Zařídím, aby meč, který toužíte vlastnit, na vás v Japonsku počkal. Tak nějak zněla slova a vlastně slib mého učitele kendó a iaidó, pana Jasumičiho Ogina. Meč na mne v Japonsku skutečně čekal. Aby se tento slib naplnil, stačilo jediné. Přijet do Japonska. Moje hbitá mysl opouští Japonsko a na chvíli se zastavuje u jiné skupiny bojovníků.

Kaskadéři. Vybavuji si sliby Ládi Lahody, kaskadéra a šéfa agentury Filmka. Co řekl, to platilo. Pokaždé vše bylo tak, jak jsme se dohodli. Ono to ke kaskadéřině tak trochu patří. Ostatně, říkat si při kaskadérských kouscích „ono to nějak dopadne“, by se nemuselo vyplatit.

Náš letoun se opět posunul po obloze směrem k Amsterodamu. Moje přemítání o slibech neustává ani pod útokem „kuchaře KLM“ na chuťové buňky. Rozváží se papů, česky jídlo. Dávám si další gin s tonikem a vracím se ke slibům. „Láďo, bohužel musím zrušit trénink,“ oznamuje mi hlas v telefonu právě když míjím dálniční odbočku na Zdiby. No to je super, ale já v půl šesté vstával, urazil jsem 40 kilometrů a teď tohle. Fajn výlet do Prahy, fakt. A co můj čas? Myšlenky na sliby se jen rojí. Kolik slibů jsem si „užil“ a za řadu z nich i zaplatil, kolik času bylo promrháno. Kolik lidské energie? Hrůza. Ale asi to tak mělo být. Přistáváme.

„Haló, haló, Amsterodam zdraví Roudnici, laškuji do telefonu se svojí ženou a užívám si energie, která se line z té malé krabičky s názvem Nokia. Za pár hodin jsem opět ve vzduchu. Slib, co je to vlastně slib, letí mi opět hlavou. Přemýšlím nad japonským způsobem dávání slibů a tím naším. Proč mě stále tak popouzí, když lidé nedodrží, co řeknou? Proč svá slova vůbec vypouštějí z úst? Sebekriticky si uvědomuji, že často slibuji sám sobě a nakonec své sliby odkládám. Nebylo by lepší začít u sebe a nekoukat kolem? Náhle mi naskakuje rčení, které říká:„Nikdy mi neublížilo to, co jsem neřekl.“ Ale co myšlenky a vlastní plány?

Již vidím pražské letiště. Dvě medaile mi připomínají setkání s novými přáteli, Sergiem, ale také moje sliby. Kolik jich ještě uslyším a sám dám? Kolik času jiným vezmou a o kolik času připraví mne? O jednom slibu však naprosto nepochybuji. Evička bude čekat na letišti. A co novinář z HN, přijde? Kola letounu naráží na zem a letadlo se lehce zachvěje.

Láďo, vzpomínáš na to „moudro“ které jsi již dávno slyšel od svého kamaráda? Otřes letounu zřejmě probudil mého vnitřního poradce. Jaké? Nevzpomínám si. No přece: „Nikdo ti nemůže dát víc, než ti já mohu slíbit.“ Mé druhé já má lepší paměť. Ano, už si vzpomínám. Zaznělo tuším z úst zkušeného a úspěšného obchodníka. A jak jde dohromady s japonským „sliby dávej pomalu a plň je rychle“ vám? Zřejmě bude záležet na vnitřním rádci každého z nás, na hlasu srdce …, pojmenujte si ho po svém. Praha. Kabinou zní opět potlesk. Omlouvám se, ale musím končit, Evička mě již čeká. Jó, a ještě něco. Na rozloučenou vám klidně něco slíbím. Když ke mně přijdete na kendó, tak vás proženu, že mně budete nenávidět. Věříte tomu?

Japonské rčení


Cesta srdce vychází online

Cesta srdce je cesta srdce a pro velký zájem a nulové zásoby tištěného vydání jsem se rozhodl postupně vydat knihu digitálně.

Kapitoly

Poděkování vydáno říjen 9, 2017 00:00
1. Mozaika bojovníka vydáno říjen 9, 2017 00:00
2. Zahrada Rjóandži vydáno říjen 12, 2017 00:00
6. Japonský měč vydáno listopad 2, 2017 00:01
10. Dej druhému šanci vydáno prosinec 7, 2017 16:08
11. Hledat staré znamená rozumět novému vydáno prosinec 7, 2017 00:01
13. Kdo ovládá techniku, není ještě mistr vydáno prosinec 21, 2017 00:01
14. Vědět a jednat je jedno a totéž vydáno prosinec 28, 2017 00:01
16. Každý den vychází slunce vydáno leden 11, 2018 00:01
21. Vidíte-li to, nemůžete to najít vydáno únor 15, 2018 00:01
22. Zlostný člověk se porazí sám, v bitvě stejně jako v životě
24. Sliby dávej pomalu, a plň je rychle vydáno březen 8, 2018 00:01
25. Rez vychází z meče samého vydáno březen 15, 2018 00:01
27. Myslete na vítězství vydáno březen 29, 2018 00:01
28. Pět každodenních srdcí vydáno duben 5, 2018 00:01