Cesta srdce

28.0

Je úterý 9.00 hodin. Číšník mi právě přináší napěněnou stellu. Již se nemohu dočkat, až její chladivý proud svlaží ranním tréninkem kendó vyprahlé a vykřičené hrdlo. Náš hovor se točí kolem Japonska, bojových umění, ale také kolem každodenních starostí, které máme před sebou. Poslouchám diskutující žáky, avšak myšlenky se pozvolna vracejí o rok zpět. Tehdy tu s námi po tréninku usedl, avšak stellu si nedal, pan Mičio Tomi. Od roku 2005 do roku 2008 působil v Czechinvestu jako poradce.

Náhle se můj hostitel přenese hovor do filozofické roviny. „Jestlipak víte, Hotovec san, proč my Japonci jednáme zdvořile a máme tolik různých zdvořilostních zvyků?“ nadnesl otázku pan Nagano. Zpozorněl jsem. Je to příležitost dovědět se o myšlení a zvycích Japonců o něco více. Snad mi to pomůže dělat méně chyb při styku se svými budoucími japonskými hostiteli.

„Ahoj Robine,“ zdravím a jdu přímo k jádru věci. „Kdysi jsi říkal, že existuje celá řada rčení o japonském meči. Já bych teď nějaké potřeboval,“ sděluji nedočkavě. Robin pochopil moji situaci a za pár hodin již otvírám e-mailovou zprávu obsahující tři rčení o japonském meči. Použitelné se mi jeví pouze jediné. „Rez vychází z meče samého.“ Vysvětlení v závorce říká, že původcem pochybení, selhání, apod. je člověk sám.

Sliby. Co všechno je s tímto slovem spojeno, co se za ním skrývá? Kolikrát jsem sliboval a kolikrát věřil slibům druhých. Vybavují se mi sliby splněné i nerealizované. Sliby – chyby.  Co znamenaly všechny ty sliby, které jsem ve svém životě dal? A o kolik času mě sliby druhých připravily jen proto, že jsem jim věřil? Kolik času jsem promarnil jen proto, že jsem věřil tomu, co mi jiní slíbili. Ale, bylo možné jim nevěřit?

Dnes, s odstupem času, si uvědomuji, jak složitě jsem řešil všechny ty odlišnosti jiné kultury, zbytečně reagoval na něco, co jsem nemohl změnit a stavěl sebe i své hostitele do složitých situací. Život mi dal příležitost navštívit tolik krásných i odlišných míst. Téměř nikdy nic nebylo stejné, ba naopak. Na každém místě mě čekal „vstup do nové vesnice“

Proč, proč pan Giga vybral zrovna mě? Proč zrovna já mám být tím jednookým mezi slepými? Vždyť jsem kendó nedotčen jako kdokoli jiný, vzpomínám na samé začátky. Až nyní, po mnoha letech mi dochází, jak těžký úkol přede mě můj první učitel a přítel postavil, ale zároveň mi možná pomohl. Ptáte se v čem? Inu ve vlastním učení se všemu, co jsem učil druhé.

Již po několikáté čtu tuto japonskou moudrost. Jak pravdivá. A hlavně, jak těžké je realizovat ji. Při jejím čtení se mi vybavuje životní příběh jednoho mého japonského učitele. Již v mládí si přál stát se učitelem kendó u policie. Vydal se za svým cílem a naplnil ho. Dnes, ač již v důchodovém věku, patří k váženým a uznávaným policejním učitelům japonského šermu.

Vidíš, to jsi celý ty, stále jen samé umění přijímat a teď se ti to moc nevyplatilo, kritizuji sám sebe. Myšlení však na této situaci nemůže nic změnit. Nepoložil jsem otázku včas, tak teď musím věci brát jak jsou. Uvidíme.Snažím se přestat myslet. Usedám vedle několika Japonců a svůj zrak ponořuji do tmy.

Dělám první krok do zápasiště na evropské scéně. Úklona, rei. Zdravíme se a začínáme. Naše síly jsou celkem vyrovnané. Můj soupeř má sice vyšší technický stupeň, ale já vyrovnávám tento handicap bojovností. Jsem zasažen jako první, ale nevzdávám to. Za pár okamžiků je vyrovnáno. Do konce zápasu chybí několik vteřin, když soupeřův sek dopadá na moji hlavu podruhé.

Úder do bubnu zahajuje první zápas. Bojuji s drobným Japoncem jako o život. Chci ukázat, že u nás nejsme žádná „vořezávátka.“ Vítězím, avšak okamžitě následuje druhý zápas. Kdo první zasáhne, vyhrává. Bezprostředně poté mě čeká další souboj. Stále čerstvé síly na straně Japonska, kvapem ubývající na straně gaidžina (výraz pro cizince). Vítězím, prohrávám. A stále dokola. Začínám tušit, že nepůjde o normální formu zápasů.

Východ slunce … , co mi to jen připomíná? Přehrabuji se ve své paměti a hledám odpověď. Už vím, japonské rčení – „Každý den vychází slunce!“ Konečně pozitivum. Náhle ze mne padají všechny splíny. Východ slunce nad Fudži jakoby přinesl s předstihem nový den a s ním nové čerstvé síly i pozitivní myšlenky.

Toto rčení mi připomnělo situaci, která ve mně dlouhá léta zanechávala hlubokou ránu. Cítil jsem ji jako křivdu na sobě samém, na našem kendó i na učení, které se mi ze strany japonských učitelů dostávalo. Dá se říci, že to byla křivda na kultuře, která mě oslovovala, avšak já ji vnímal příliš osobně. Dlouho, dlouho jsem nebyl s to, pustit ji z hlavy.

Tokijské Šubukan dódžo. Proti mně stojí drobný muž, můj učitel, pan Jasumiči Ogino. Hroty našich mečů se dotýkají. Z dáli k mým uším doléhá zvuk projíždějícího vlaku. Nohy mě zebou, od úst stoupá pára. Je únor a v dódžo téměř na nule. Vidím, spíš vnímám prostor k útoku. Útočím. Jak jednoduché a prosté. Věděl jsem, jednal jsem a něco se stalo. Nemyslel jsem na to, co bude následovat, co se stane. Nepřemýšlel jsem o prohře, o následné kritice či případné chvále. Ano, v kendó ti to jde, ale co v životě? Dokážeš se tak chovat?

Je to až k nevíře, ale je to již dvacet dva let, co se věnuji bojovým uměním a pohybuji se v této oblasti. Poznal jsem nespočetné množství učitelů a mistrů, kvalitních i těch druhých. Někteří vychovávali své žáky zejména slovy, jiní demonstrovali své mistrovství převážně pomocí svalů. Pak byli tací, kteří tyto dva způsoby kombinovali a poslední „skupinu tvořili mistři samozvaní“. Každý pro mne byl něčím originální a snažil jsem si od něho něco odnést. Někdy to však nešlo. Ostatně, o tom jsou následující řádky.

Třebíč, turnaj tradičního karate a já právě dokončuji ukázku kendó. Nejprve s Tomášem a poté se zájemci z řad diváků i závodníků. Nešetřím se, ale ani druhé. Jdu na hranici jejich sil a pak ještě o kousek dál. To aby si uvědomili, jak rychle jim mohou síly docházet. Zároveň jim chci naznačit v jakém směru mají hledat své rezervy.

„Vnější formu iaidó jste pochopil,“ konstatuje sensei, „váš sek vypadá jako sek, je v něm dostatek síly, působící ve správný okamžik, pochopil jste co je vzdálenost, máte dobré držení těla, správně dýcháte a správně prezentujete pojem „metsuke“ (vnímání soupeře). Musíte však mnohem víc ukázat sílu své osobnosti a … musíte ukázat, že vašemu soupeři dáte šanci. Jen slaboch, člověk nejistý sám sebou zbrkle sahá po meči a dělá unáhlená rozhodnutí.

Sto dvacet vteřin zkoušky ducha, říká titulek a začíná příběh dvou mužů, kteří se rozhodli složit zkoušku na nejvyšší technický stupeň kendó – 8. dan hanši (hanši – označení úrovně učitelů, lze říci „učitel učitelů“). Nejtěžší zkoušku, jaká v Japonsku existuje. Necelé jedno procento zúčastněných je při zkoušce úspěšných. Prvnímu z dvojice je čtyřicet osm a druhému sedmdesát devět let.

... monotónní zvuk motorů na mne působí uklidňujícím dojmem. Doléhá k mým uším i přesto, že na nich mám sluchátka, ze kterých se linou tóny vážné hudby. Boing 747 Jumbo společnosti British Airwais působí jako nehybný bod na tmavnoucí obloze. Jakoby se ani nepřibližoval evropskému kontinentu rychlostí přesahující 900 km/h. Již dobré dvě hodiny pronásledujeme slunce na jeho cestě na západ. Vlastně možná již na východ. Jakou vzdálenost jsme asi urazili? Kolik kilometrů ještě zbývá, než se kola letounu opět dotknou pevné země?

Jak moudří byli naši předci, vždyť jejich slova jsou platná dodnes, říkám si při čtení myšlenek Konfuciových. Až po mnoha letech učení, oproštěn starostí s vedením organizace kendó, dodržování „politických linií“ tohoto společenství, přesvědčování těch, kteří chtěli jít „vlastní“ cestou, a tak dále, jsem našel klid na „srovnávání“ všech poznatků.

Neslibuj, že vykonáš, nehonos se, žes vykonal, ale ponech svým skutkům, aby za tebe mluvily - Jan Ámos Komenský

Jednou z nejkrásnějších odměn tohoto života je, že člověk nemůže druhému pomoci, aniž by zároveň nepomohl sobě - Ralph Waldo Emerson

„Už jste viděl skutečný samurajský meč?“ ptá se mě pan Hirono, majitel firmy na výrobu vybavení pro bojová umění. Aniž čeká na moji odpověď, vede mě do své pracovny.
Následuji ho s předtuchou, která se v zápětí naplňuje. V jeho rukou se objevuje dlouhý japonský meč – katana.

Ach jo, tak meč si asi nepořídím. Takového času jsem již strávil možností ho koupit, a stále nic. Pár příležitostí, které se naskytly, mě jen srážely do temnot negativních přesvědčení. Copak ses touhou po meči pomátl? Kroutilo nade mnou hlavou mé „rozumnější já.“  Dobrá. Nechám meč mečem a začnu …

Říká vám tento výrok něco? Já věřím, že ano. Jistě jste již zažili ten pocit, kdy si něco vysníte a držíte se své vize tak dlouho, až se stane skutečností. Někdy to může trvat opravdu dlouho. A o tom jsou následující řádky

V zahradě Rjóandži je vlastně skryt pohled, názor každého z nás. Proto, až se ponoříte mezi slova mojí knihy, ale též do řádků mého blogu a něco se vám bude zdát sporné, vzpomeňte si na zahradu Rjóandži, kde každý vidí svých čtrnáct kamenů, a každý jinak.

Rád bych na tomto místě poděkoval všem, bez jejichž přispění by kniha nevznikla. Stojím však před velice těžkou volbou. Je těžší než řada chvil, které jsem prožil a popisuji ve své knize, která je poněkud zvláštní. Osobou autora, délkou svého zrodu, tématem, jazykově, a tudíž i poděkováním.

Jak snadné, samozřejmé a přirozené mi přišlo vykročit na praktickou Cestu „bojovníka“, tak nelehké se mi po více než dvaceti letech praktikování japonského šermu – kendo – a umění tasení meče – iaido jeví, předávat svá poznání a zážitky nejen odborné, nýbrž i široké veřejnosti formou psanou.