Životopis jinak
Když 30.dubna 1966 spatřil pan doktor mé černé vlásky, řekl prý mojí mamince: „Á, tak tu máme další čarodějnici!“ A měl pravdu. Rok 1966 byl navíc rokem ohnivého koně. Když se později všechny ty živly ve mně probudily, musela jsem hezkých pár let pracovat na tom, abych je poněkud spoutala. Podařilo se. Dnes běžím po své koňské cestě bujně a energicky, ale už ne splašeně. A raduji se z barev světa.
Narodila jsem se v Ústí nad Labem.Babička mi vyprávěla, že na otázku, co dělají mí rodiče, jsem jako malinká odpovídala: “Maminka je doktorka a tatínek je Ládíček!“ Tatínek Ládíček dbal na to, abych si myla ruce a nosila bačkory. A systematicky se snažil udělat ze mě kluka. Vyžadoval, abych měla nakrátko ostříhané vlasy, běhal za mnou trpělivě po sídlišti,než jsem se naučila jezdit na kole, musela jsem plavat, lyžovat, bruslit a dokonce hrát tenis! Jenže já jsem chtěla sedět doma, číst si, anebo si vystřihovat panenky z papíru. Bloky a pastelky! Jaká rozkoš! Dodnes mám slabost pro jejich vůni.
V roce 1980 jsem nastoupila na polytechnické gymnázium v Ústí nad Labem. Tehdy jsem se nějak rozkoukala a přestala sedět doma.Vzpomínám na naši třídní profesorku, která prohlásila: „Evo, všechny lumpárny v této třídě pocházejí od vás!“ To ale vážně nebyla pravda. Já jsem si jen jaksi občas neviděla do úst. Když se v roce 1984 přiblížila maturita, bylo třeba se rozhodnout, co dál. Tatínek ze mě chtěl mít doktorku medicíny. To se podařilo jen napůl. Doktorát jsem sice udělala, ale ve zcela jiném oboru. Vystudovala jsem pedagogickou fakultu, obor učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, čeština – němčina. Dva roky na to jsem složila státní rigorózní zkoušku. Jazyky, to byla vždycky moje vášeň. Jako dítě jsem radostně korespondovala se svými ruskými přítelkyněmi a později statečně fungovala jako průvodkyně CKM a tlumočnice na dětských táborech. Během studia na fakultě jsem strávila jeden semestr na Univerzitě Friedricha.Schillera v kouzelné durynské Jeně. Na tu dobu nikdy nezapomenu.
V roce 1989 jsem nastoupila na svoje první učitelské místo na drážním učilišti v Teplicích a vzápětí utrpěla šok. Tak, jako zřejmě každý absolvent vysoké školy, když se dostaví skutečný život, a žádná z těch pracně nabytých teorií ne a ne fungovat. Naštěstí jsme se brzy odstěhovali do Roudnice nad Labem, kde můj manžel dostal místo ve vinařství a mně se během patnácti měsíců narodily dvě dcery. Mimochodem, jmenují se obě stejně – Alžběta a Eliška, obojí z původního Elizabeth.
Moc klidu jsem ale na mateřské dovolené neužila, protože jsme v roce 1995 začali podnikat. V předsíni našeho už tak velmi stísněného domečku jsme prodávali ze dvou sudů víno. Postupně těch sudů přibývalo, až jsem měli demižony, lahve, filtry, stáčečky, špuntovačky, přepravky a etikety naprosto všude. I v ložnici. Rozhodli jsme se proto expandovat a zařídili vinárnu. Já jsem se ale předtím musela vyučit v oboru kuchařka-servírka, abychom získali živnostenské oprávnění. Spolu se svými náctiletými spolužáky jsem tehdy důvěrně poznala několik pohostinských provozoven našeho malebného města.
Ale život se hnal dál jako blázen a najednou bylo všechno jinak. Cesta mého muže a má vedly každá jinam. Vinaření jsem opustila a po téměř desetileté pauze jsem se vrátila k učitelování.Znovu jsem do sebe soukala, kdy vyšel Šrámkův Splav a jak se jmenovala prvotina Karolíny Světlé. U češtiny a ve státním školství jsem však nezůstala dlouho. Ukázalo se, že mé místo je jinde.
A jak odpočívám? Nejraději si lehnu s pěknou knížkou na gauč. Micinka, naše májová kočička, leží v tu ránu u mě a náramně si to užíváme. Mojí vášní je česká literatura 19. století. Miluji svoje děti a snažím se jim dát svobodu. Miluji svého muže a snažím se mu dát něhu. Miluji přírodu. Miluji léto a slunce. Miluji zimu a sníh.. A abych nezapomněla – jsem vlastenka. Vždy se budu sklánět před krásou češtiny a líbezností naší rodné země.