Je krásný, slunný, ale i mrazivý den. Sedím v zimní zahradě a snažím se najít začátek těchto řádků. Moje Rjóandži se zahalila sněhovou přikrývkou na kterou sluneční paprsky rozsypaly nespočet zářivých diamantů. Má mysl se zklidňuje a vrací se k tvářím meče. Z její hloubky náhle vyvěrá slovo „dódžó“, známé každému, komu učarovala bojová umění. Některým z nás bylo dopřáno v takovýchto prostorách a pod vedením významných učitelů praktikovat. Mě se tento sen splnil hned několikrát. Co se vlastně skrývá za názvem dódžó?
Já, si zpočátku, stejně jako většina praktikujících představoval budovu, prostor v tradičním japonském duchu, určený pro výcvik bojových umění. Čas však přinesl hlubší poznání.
Výraz dódžó se začal používat od roku 1868 a označuje prostor pro praktikování cesty, místo osvícení. Místo kde se zdokonalujete v daném bojovém, ale i jiném umění i proto, abyste se ukáznili, zklidnili. To však zdaleka není vše. Dódžó je místem setkávání se, vzájemné komunikace, sdílení společné energie a vytváření silného společensko sociálního pouta. Místem, kde o sobě každý, beze slov „řekne“ mnohem víc, než by mnohdy chtěl.
Mé oči se zvedají od listu papíru a zahledí se na třpytivou plochu. Jakoby se náhle dívaly na bělostné plátno, na němž se začíná promítat část mého životního příběhu. Moje mysl mě vrací o mnoho let zpět.
Píše se rok 1990 a já se spolu s kamarády právě vrátil z úžasného výletu, na který nás vzal sensei Kasahara. Šintoistická svatyně Mitsumine se nachází vysoko v horách, doslova vsazená do lůna přírody. Jsou odtud úžasné výhledy do okolí. Výlet je však pouhým zpestřením pobytu, jehož hlavní náplní je trénink kendó.
Plni dojmů vystupujeme z mikrobusu a učitel nám sděluje další program. „Dnes večer budete mít jedinečnou možnost trénovat v Meišinkan dódžó. Založil ho sám Sasaburo Takano,“ sděluje důležitě sensei. „To jméno už jsem slyšel, ale ne a ne si tohoto muže zařadit,“ říkám si sám pro sebe. Hodinka na relax uplyne velice rychle a naše parta „gajdžinů“ opět vystupuje z mikrobusu. Po několika schodech stoupáme na jakousi plošinu, na které se nachází ono významné dódžó – Meišinkan. Oděni jsme v plné zbroji, jen si nasadit přilbici men a můžeme začít. Je tu však jistý problém. Kde je vchod? Ochoz lemující budovu nabízí možnost vstoupit do dódžó ze tří stran. Uvnitř je již celkem rušno. Velké posuvné dveře v jedné z obvodových stěn doslova říkají, račte tudy. S respektem tak činíme a … okamžitě nás zastavuje gestikulace jednoho z místních učitelů. Kříží ruce před tělem a říká něco jako dame, dame. Chápeme, že je asi něco špatně, ale nikdo neví co. To už nás však sensei Kasahara doslova vystrkuje z dódžó ven. Žeby už konec? Né, jen jsme si dovolili použít vchod pro učitele. Rychle vše napravujeme a vzápětí si již užíváme přízně místních mistrů. Stačím registrovat stáří budovy a její genius loci. Prostě jsem se ocitl v jiné době. Rád bych si tu atmosféru vychutnal víc, ale nejde to, stále mi někdo stojí před šinajem (bambusový meč) a trefuje se do mě....
Při společné večeři se dozvídám, že Sasaburo Takano, jeden ze tvůrců současného kendó, založil dódžó již v roce 1890. Snad sem ještě někdy zavítám, letí mi hlavou. V tu chvíli netuším, jaké příležitosti mě ještě čekají.
O pár měsíců později vstupuji do Noma dódžó v Tokiu. Postaveno bylo v roce 1925. Že se bude jednat o něco zcela unikátního, nasvědčuje již exteriér budovy. Působí jako chátrající dřevěná stodola, skrývající se před okolím v hustém porostu. I přijetí v doprovodu učitele, člena dódžó, je svérázné a odpovídá době jiné, než ve které žiji. Vše se odehrává jako na hradě nějakého šóguna. V sedě na patách (seiza) vyčkáváme na chodbě, než je nám dovoleno „předstoupit“ před nejvýše postaveného učitele. Aniž by nám věnoval pohled, natož pozornost, uděluje nám povolení k „výprasku“. Tentokrát již dokonale nasávám atmosféru. Vše je dřevěné, pokryté patinou času, prosycené vůní dřeva a potu. Je to tu prostě jiné. Přítomní kendisté i výcvik. On vlastně žádný není. Nikdo nikoho nic neučí, nikdo nic nevysvětluje. Možnost učit se však mám po celou dobu devadesátiminutového volného zápasu. Při cestě zpět si uvědomuji, jak prosté je učit se bez toho, že vám někdo stále něco vysvětluje. Inu, byla to moje svobodná volba jak moc se budu snažit a co si odnesu. To poznání byl pramen, ze kterého jsem si mohl nabrat tolik, jak velikou nádobu jsem si přinesl.
Přišel rok 1995 a štěstí se na mě usmálo potřetí.
Založení Tobukan dódžó ve městě Mito se datuje rokem 1874. Pohled zvenčí opět působí neutěšeným dojmem, avšak již na branou, při vstupu do staré zahrady, se ocitám v jiném světě. Tep jakoby se zpomalil a tělem prostoupil klid. Ve vnitřních prostorách dódžó tento pocit ještě sílí. „Tak se připrav Láďo, zase dostaneš pěkně zabrat,“ avizuje vnitřní hlas. Nechávám svého rádce mluvit a naplno si vychutnávám atmosféru přítomného okamžiku. Mám-li být zasažen, určitě budu, stejně tak mohu zasahoval já. Mám radost, že se mi podařilo nechat všechny své starosti, obavy, zbytečné myšlenky, někde venku. Jakobych uklonou u vchodu ztvrdil, že vstupuji čistý, otevřený novému i svobodný. Hlavou my letí vzpomínka na dotaz, proč cvičíme bosi. A odpověď? Věřím, že i laik by při vstupu do těchto prostor cítil, že je třeba projevit danému místu respekt, úctu a pokoru. Všechno je tak jiné, odlišné od sportovních hal a tělocvičen. I když, i v nich se kromě ovládání meče, budovaly a budují mezilidské vazby. Stará dódžó však ve mně zanechávala otisk něčeho niternějšího. Jakobych si vytvářel a nosil své dódžó stále v sobě.
Význam dódžó však v sobě skrýval i řadu dalších přesahů, užitečných v běžném životě. Jeden dost podstatný nastínil významý učitel karate, sensei Hidetaka Nišijama 10 dan karate a 3 dan kendó. Ale o tom vám napíši příště ….
Můj zrak opouští bělostné sněhové plátno a vrací mě do reality. Slunce se posunulo po obloze a jeho paprsky shazují námrazu z větviček bříz i z jehličí borovic. Drobné krystaly ledu i sněhu vytváří ve vzduchu třpytivou mlhovinu, která pozvolna usadá na bělostnou pokrývku Rjóandži.
Mějte se fajn a já se zase připomenu ..