Chumelí. Velké, lehoučké vločky se doslova sypou z oblohy. Jakoby někdo nahoře roztrhl obrovskou peřinu. Super, nejlepší čas na kávičku. A co k ní?    Do oka mi padá malá, mě dobře známá knížečka s titulem – Muž, který sázel stromy.

Oblékám se a za pár okamžiků již sedím v zimní zahradě. Černý nápoj hřeje i chutná. Inu lachůt … lahodný a chutný. Kochám se tou úžasnou chumelenicí, která vrací mé soukromé Rjóandži bělostnou tvář klidu. Otvírám knihu a … mysl mě náhle vrací o půl roku zpět. Do rehabilitačního ústavu v Brandýse nad Orlicí.....

Čekám vzácnou návštěvu. Moje narozeniny se mnou přijede oslavit Lucka z ostravského klubu kendó Tóbukan. Chvíle čekání trávím úvahami, co nás spojilo? Co dalo vzniknout našemu přátelství a umožnilo mnoho nových poznání a zážitků. Byl to meč a společný zájem o japonský šerm, kendó.

Konečně, Lucka přijíždí.

Přijímám její gratulaci, dostávám dárky. Náš čas je velmi limitovaný a tak hned vyrážíme za novými zážitky. Malé městečko se doslova krčí mezi pásy zalesněných vrchů, lemujících koryto Tiché Orlice. Vytváří tak zelenou, uklidňující lesní masu. Začínáme výstupem k zřícenině hradu, odkud je krásný výhled do údolí. Poté míříme k pomníku J.A.Komenského, probloudíme si přírodní bludiště. Po lesních stezkách se vydáváme hledat zříceninu hradu Orlík. Registruji, že se Lucka zastavila u dubu, obsypaného mladými žaludy. Zřejmě jí něco zaujalo, bleskne mi hlavou a nadále si užívám putování přírodou i svůj narozeninový den. Čas z něho nemilosrdně ukrajuje a přibližuje okamžik rozloučení. Vydáváme se směr nádraží. Do příjezdu vlaku zbývá pár minut.

„Vláďo, nastav ruku,“ vyzývá mě Lucka a něco mi podává. V dlani se mi náhle ocitají tři, krásně zelené žaludy. Dochází mi, proč se zastavila u dubu. Co mi tímto dárkem hodlá sdělit?

„Vláďo, mezi dárky je jeden, který má s těmito žaludy souvislost. Jistě to pochopíš,“ dodává. Přijíždějící vlak však ukončuje naše krátké, na nové zážitky bohaté setkání. Dívám se za vzdalujícími se vagóny a zároveň na tři žaludy ležící v mé dlani.

Konečně jsem na pokoji. Rozbaluji pečlivě zabalený drobný dáreček, a ... v mé ruce se ocitá kniha. Název zní, „Muž, který sázel stromy“.

Ve stejný okamžik se rozezní telefon. Lucka volá. „Tak co, Vláďo, už sis rozbalil ten správný dárek? Věřím, že v té knize najděš to, co oslovilo i mě. Souvislost s Tebou, tvojí osobou. To, jakou Cestou jsi šel za svým snem a co jsi dokázal. Až ji přečteš, tak dej vědět.“ Dávám koupel a pouštím se do čtení. Kniha je malá, tenká, písmo velké. Čtu ji jedním dechem. Za devadesát minut je dočteno a … znovu se dívám na žaludy ve své dlani.    Koukám na hodinky a .. volám Lucce. Děkuji jí za knihu a následně naslouchám jejím slovům. Vyjadřují obdiv i respekt nad mojí Cestou meče a co jsem na ní dokázal. „Jsi pro mě mužem, který zde sázel a sází stromy a za nímž vyrostl velký les.“

Ano, i já, stejně jako muž v knize, jsem začínal na planině. V ČSSR  se v roce 1984 japonskému šermu, kendó, nikdo nevěnoval. Dva roky jsem pátral po informacích, snažil se sázet stromy, ale všechny usychaly. Až přišel rok 1986. Pomyslný strom „kendó“ se ujal a začal růst. Zájemců rok po roce přibývalo, stali se z nich žáci a z těch nejlepších pak učitelé. A já? Pokračoval jsem v Cestě, učil druhé i sám sebe. Mimoděk se zadívám na mladé, zelené žaludy. Vidím v nich ty, kteří přicházeli a postupně vyrůstali v mladé a statné stromy. I oni začali plodit a „sázet stromy“. Vždy, když zavítám na některý z velkých turnajů kendó, nebo seminářů iaidó konaných u nás, mám radost jak hustý a zdravý je les. A nejen to. Mám radost, že řada stromů mě samotného přerostla a mají sílu růst dál. Vděčím jim a duchu děkuji za příjemné pocity, které spolu s nimi mohu sdílet.

Myšlenky mě pozvolna vrací zpět do přítomnosti. Stále chumelí. V ruce držím malou knížečku a přitom jakobych měl v dlani ony zelené žaludy. Cítím její i jejich „vzkaz“ pro sebe i pro mnoho učitelů bojových umění, ale nejen. Rád bych se s nimi podělil o inspirující příběh, který dal vzniknou této knize, původně otištěný v časopisu Vogue pod titulem „Muž, který sázel naději a vypěstoval štěstí“. Mám pocit, že příběh a hlavně příklad tohoto muže, může být užitečný zejména v dnešní době.

A tak Ti chci Lucinko ještě jednou poděkovat nejen za dárek pro mě, za inspiraci k napsání těchto řádků, ale i za ty, kteří Tebe, ani mě neznají a přesto jim tyto řádky něco řekly. Třeba právě díky nim, bude někde zasazen strom.