Komu patří poděkování? Kdo si zaslouží být zmíněn jako jediný?
Nebýt mého prvního učitele pana Tórua Gigy, nešel bych zřejmě touto cestou.
Nebýt trpělivosti mojí první ženy Margity, nemohl bych být tam, kde jsem byl, a prožít to, co jsem prožil.
Nebýt pochopení mých dětí, kterým jsem nedal svůj čas, abych ho mohl dávat jiným, nestala by se řada věcí, které popisuji.
Nebýt mé současné ženy Evy, která mě motivovala k vydání a spolupodílela se na dokončení knihy, zůstalo by vše, co budete číst, pouze součástí mé mysli a kdesi v šuplíku uložených rozepsaných článků.
Moje největší poděkování proto patří vám.
Nebýt však mých učitelů i žáků, neměl bych o čem psát. Děkuji proto i vám všem a zároveň se omlouvám, že jsem nevybral jen některého z vás. Tato kniha, lépe řečeno následující příběhy, není pouze Cestou mojí, jsou to životní výseče všech, které zmiňuji, ale i těch, jejichž příběhy se mi v daný okamžik nevybavily. DĚKUJI!
V japonské kultuře se slovo „cesta“ váže k mnoha oblastem. Já si zvolil cestu dávného samurajského umění ovládání meče. Cestu japonského šermu kendó.
Velice záhy, hned při svém prvním pobytu v Japonsku v roce 1990, jsem si uvědomil, že toto tradiční umění samurajů může promluvit ke každému z nás. Tedy i k těm, kteří nikdy nedrželi a nebudou držet meč v ruce, či dokonce chápou bojové umění jako zdroj násilí.
Když jsem přemýšlel o názvu své knihy, vybavila se mi slova mého japonského učitele. Ten řekl: „Kendó je Cesta srdce.“ Ano, každý z nás přece jdeme svou vlastní cestou. Cestou srdce. A protože po ní jdu již více než dvacet dva let, přišlo mi logické, dát knize název Dlouhá Cesta srdce. Paní Harumi Jamada, učitelka kaligrafie, mi vysvětlila, že slovo „dlouhá“ je z pohledu Japonců zbytečné. Každá činnost označená v Japonsku slůvkem „dó“ – cesta – je přece dlouhá a stává se nedílnou součástí života a přirozenosti člověka. Kdyby byla krátká, nebyla by cestou. Věřím, že za každou moudrostí, výrokem, rčením či citátem, který jsem vybral, najdete svůj vlastní příběh. Stejně jako jsem ho našel a prožil já. Dnes je 9. června roku 2008. Od první veřejné ukázky kendó v tehdejší ČSSR uplynulo dvacet dva let a pár dnů.
Dnes jsem dopsal svou první knihu, a učinil tak další krok na své Cestě.
O tom, jaká byla a co se na ní odehrálo, jsou následující řádky. Avšak, nejde tu o mě. Jde o vás. Dokážou-li si z mé Cesty vzít něco pro sebe ostatní, nebyl čas, který jsem věnoval psaní, promarněn.