Je hluboká noc, tma pohltila svělo, den pominul. Již tento samotný, denně se opakující koloběh je pomyslnou bránou do mého příběhu o pomíjivosti.Vraťme se společně o deset let zpět. Je první polovina září roku 2011. Právě jsem usedl vedle lékaře v Ústřední vojenské nemocnici. Přišel jsem si pro výsledky biopsie. Panuje ticho, čas plyne. Lékař zdvihne oči od listin a naše pohledy se střetnou. Následuje stručné sdělení. Výsledky jsou fatální.
Opouštím ordninaci a můj život je náhle plný otázek a nejistoty. Co bude dál? Bude vůbec něco? Jak dlouho? Zvládneš to Láďo, říká mi muj vnitřní hlas a já volím cestu. Odkládám operaci i hormonální léčbu a rozhoduji se zkusit alternativní. Léčitel mi doslova obrací život naruby. Jídlem počínaje po emoční klystýr. „Přestanete vyučovat kendó a rozdávat energii okolí, teď ji všechnu potřebujete pro sebe,“ sděluje mi jednoznačně a já jeho doporučení respektuji. Pomíjivost se stává součástí mých dalších životních kroků. Končím se cvičením a předávám klub svým žákům. Nikdo se neptá na detaily a já si je nechávám pro sebe. A co dál, Láďo, co dál? Mysl produkuje tisíce myšlenek a je třeba přijmout i ty, které se zdají fatální. Jen žádný boj sám se sebou, připomínám si pokaždé a snažím se hledat jakákoli pozitiva. Náhle se mi vybavuje čin mého prvního učitele.
Tóru Giga nám před svým návratem do Japonska daroval křišťálový pohár. Inicioval tak vznik turnaje, který dnes nese jeho jméno. Ten se tak stal hlavní i putovní cenou. Ano, to je ono. Náhle vše dostává jasnou podobu. Věnujeme pohár Fukušimské federaci kendó jako morální podporu v situaci, která danou oblast postihla. Vybavuji si, kolikrát se mé myšlenky vracely ke dni, kdy miliony lidí v přímém přenosu sledovali, jak jim tsunami odnáší auta, domy, ale odplavuje i jejich životní příběhy. Lékařský verdikt velice umocňoval mé úvahy o tom, jak prchavý a pomíjivý je svět, to, co budujeme a na čem mnohdy lpíme. Je rozhodnuto. Seznamuji své žáky s mojí myšlenkou a vzniká sbírka na pohár. Nejlepší brusič firmy Egermann ryje do skla obraz Pražského hradu, květů sakur i kaligrafií psaný vzkaz podpory. Úžasné dílo. Při jeho shlédnutí je mi jasné, že ho bude třeba předat osobně. V první polovině dubna roku 2012 se setkávám s hlavními představiteli Celojaponské federace kendó. Příjímám upřímná slova uznání a hodnocení našeho počinu. Všichni přítomní si s neskrývaným obdivem prohlíží dílo zručných českých sklářů. Ruční práci Japonci dokáží ocenit. Následuje pár telefonátů a již je mi sdělován itinerář setkání se zástupci federace kendó ve Fukušimě. Pár dnů poté ve 12:00 hod usedám do šinkansenu.
Ozve se známý tón motorů pohánějících soupravu, kola se roztočí a s nimi se i moje myšlenky. Míhají se mi hlavou jako krajina za oknem. Jednou se dotýkají budoucího setkání, avšak vrací se i ke mně samotnému, k tomu, co je spojeno s mým zdravotním stavem.
Jaké asi bude setkání s lidmi, kteří mají za sebou takové trauma. Jak mě přijmou, jaké budou jejich reakce? Jak vůbec mluvit s někým, o němž vím, co zažil a nedokáži si představit, co si v sobě nese?
Láďo, hlavně buď přirozený, vždyť přinášíš morální podporu, pozitivní energii. Oni velice ocení, že jsi cestoval přes polovinu světa, abys jim předal dar od těch, kteří s nimi soucítí. Můj vnitřní hlas mě uklidňuje. Náhle mi na mysli vytane otázka dotýkající se mě samotného … vrátíš se sem ještě někdy? Co když je to tvoje poslední návštěva Japonska?
Kuš! Odmítám tomuto druhu myšlenek věnovat pozornost i energii. Jistěže se sem, do této země vrátím. Vlak zpomaluje a zastavuje. Jsem na místě. Fukušima. Vystupuji a … již vidím muže a ženu, kteří ke mně neomylně míří. Ostatně, jsem jediným cizincem, který zde vystoupil.
Přivítání je srdečné a hned poté se odebíráme do blízkého hotelu. Zde mě již očekávají hlavní představitelé místní federace kendó, včetně fotografa a novináře. Začínám vyprávět příběh, který je spojen s vytvořením poháru, mluvím o všech, kteří jeho zhotovení podpořili a samozřejmě o našem prvním učiteli, panu Tóru Giga. Na dotaz, kdo je mým učitelem v Japonsku zmiňuji pana Jasumiči Ogino a předkládám Kendó pas, s podpisy všech učitelů, se kterými jsem praktikoval. Většinou těch nejvyšších technických stupňů, 8.danů. Chvála a uznání se mi dobře poslouchají.
Vybaluji pohár a všichni dávají nahlas a uznale najevo svůj obdiv. Já dodávám: „Mysleli jsme, že by pohár mohl být oceněním Best fighting spirit – pro reprezentanta s největším bojovým duchem, avšak rozhodnutí je na vašem uvážení.“ Dostává se mi odpovědi, že vše důkladně zváží, aby přínos naší podpory byl co největší a nejvhodnější.
Náš hovor se stočí i k situaci týkajíci se tsunami a následkům této katastrofy. Již jen počty lidí, kteří přišli o své domy, at již z důvodu přímého zničení, nebo z důvodu silné radiace, jsou šokující. Opět mi z mysli vytane slovo – pomíjivost. Avšak... nikdo z přítomných nejeví sebemenší náznak smutku, sebelítosti, natož snahu si stěžovat. Stěžovat na nepřízeň osudu, na přírodu, ba ani na ty, kteří mají na starost záchranné práce, na vládu. Ano, vím, že Japonci nejsou zvyklí si stěžovat, ale přeci jenom, tentokrát to na ně muselo být hodně za hranou.
Naše setkání přijemně plyne. Ještě malé pohoštění a pak již srdečné rozloučení s příslibem setkání v čase budoucím. Opět sedím v šinkansenu, kola se roztočila a myšlenky s nimi.
Můj vnitřní hlas ke mně opět hovoří. Láďo, jestlipak víš, čím ti návštěva Fukušimy byla prospěšná, co sis tady měl uvědomit? Ty jsi sem nejel pouze předat pohár. Na tebe tu čekalo důležité poznání. Přemýšlím a pomalu mi začíná svítat. Ano, mám to … pomíjivost. Jasně, ta tsunami lidem vzala strašně moc. Avšak, na straně druhé jim přinesla pospolitost a zřejmě posílila víru v to, co nabízí budoucnost. Ta vlna odnesla vesměs to hmotné, avšak nemohla odnést to, co má v sobě každý z nás. Víru v to, že dokážeme vidět světlo na konci tunelu, že pomíjivost se týká i našich, časově omezených negativních pohledů na určitou situaci a že dokážeme opět rozsvítit světlo v nás.
Tokio. Vystupuji. Mimoděk se otáčím směrem odkud jsem přijel, k Fukušimě.... a mou mysl naplňuje jediné … Já se vrátím …