Večírek na uvítanou u pana Hajašiho nabírá na obrátkách. Útroby se pomalu plní různými dobrotami a krev systematicky řídne sklenkami saké. Japonci se baví a my s nimi. Náhle někdo z přítomných vyhlašuje soutěž v páce. Na mě vychází majitel malé soukromé kliniky. Lékař, chirurg a dnes hlavní bavič. Zaujímáme polohu, pro jistotu vleže. „Hadžime!“ Sensei Hajaši, sudí soutěže, dává povel k zahájení. Naše svaly se napínají a po chvilce přetlačování vítězím. Sklízím uznání a chystám se na dalšího z hostů. Spolu s touto příhodou, se mi však vybavují další formy síly, které jsem si v Japonsku často uvědomoval. Prověření jedné z oněch forem síly mě čekalo hned první večer po příjezdu.

Trénink se pomalu chýlí ke konci …, avšak - jak brzy zjišťuji - ne pro mne. Můj hostitel, pan Kubo mě vyčleňuje z davu a zahajuje můj „turnaj“ na uvítanou. Nemám ani potuchy, co mě v následujících minutách čeká.

Úder do bubnu zahajuje první zápas. Bojuji s drobným Japoncem jako o život. Chci ukázat, že u nás nejsme žádná „vořezávátka.“ Vítězím, avšak okamžitě následuje druhý zápas. Kdo první zasáhne, vyhrává. Bezprostředně poté mě čeká další souboj. Stále čerstvé síly na straně Japonska, kvapem ubývající na straně gaidžina (výraz pro cizince). Vítězím, prohrávám. A stále dokola. Začínám tušit, že nepůjde o normální formu zápasů.

K čemu to má sloužit? Taková jatka …, prolétá mi hlavou, avšak není čas dumat. Přibývá jak vítězství, tak porážek. Patnáct minut zápasů, ran, bití a mého trápení je za mnou. Konec v nedohlednu. Co to je? Hlavou mi bleskne myšlenka a spolu s ní se na mně řítí i soupeř. Instinktivně odrážím jeho meč. Chce tě zlomit, zkusit co vydržíš, pokořit, našeptává mému zdecimovanému tělu vnitřní hlas. Ale proč? Nechápavě se ptám sám sebe. Můj vnitřní rádce však mlčí.

Závěr patří panu Kubo. Má zřejmě několik mečů. Rány se na mne sypou v rychlém sledu a neustále jsem tlačen do kouta místnosti. Nevím, kde se ve mně bere síla k odporu. Řvu na něho a snažím se odrážet rány. Ne! Do kouta mě nedostaneš, jakoby znělo z mého řevu. Uhýbaje před dalším útokem i hrubou silou, tlačím se do středu místnosti. Už nemám fyzických sil k účinnému odporu, přesto stále vzdoruji. Neznámá, z hloubi těla či spíš duše vyvěrající neviditelná síla, mě stále ještě drží na nohou. Můj vnitřní hlas se opět ozývá. Vydrž, nevzdávej to Láďo, vydržíš, uvidíš! Já si však v tu chvíli nejsem jist, zda jsou v mém těle svaly, které by mohly tuto výzvu naplnit. Konečně, vše ustává. Přežil jsi Láďo, mluvím sám k sobě. Kdo to však za mne bojoval? Co to bylo za sílu? Kde se vzala ta energie? Až mnohem později jsem pochopil.

Zaplať pánbůh jsem to ustál! Nebyl jsem sražen k zemi, ani vyražen z dódža na chodník. Ukázal jsem svoji sílu. Sílu ducha, mysli, osobnosti. Bojoval jsem do posledního okamžiku a nenechal se zlomit. Dle toho se mnou bylo následně zacházeno. Věděl jsem, že to nebudu mít lehké, avšak získal jsem uznání a respekt. O síle osobnosti jsem se pak přesvědčil ještě mnohokrát.

Mužem, z kterého tato síla doslova prýštila, byl Narazaki sensei. Jeho devátý dan i věk (75 let) jen umocňovaly respekt všech, kteří před jeho mečem stanuli. Své protivníky porážel pohledem, držením těla, přirozeností a jednoduchostí technik. Jeho meč snad ani nemohly vést paže, nýbrž nějaká úžasná a hlavně přirozená síla. Jeho útoky by se daly přirovnat k hromu a blesku. Vím, co říkám. Sám jsem byl tímto bleskem zasažen.