Je noc, prší. Jemné kapičky deště tleskají o terasu mé zenové zahrady, zatímco jiné se skrývají mezi nespočet oblázků.
Sedím v nočním tichu, rušeném pouze šuměním deště a upíjím ze sklínky červené vínko.
Moje myšlenky se dnes, stejně jako již několi dnů vracejí k události, která ve mně zanechala hlubokou stopu. Nazval jsem ji prostě – Cesta.
Přišlo mi to naprosto výstižné. Vše totiž zcela korespondovalo s výrazem Cesty, kterou znám z oblasti bojových umění, vyjádřené slůvkem dó.
Vše velice netradičně a pro všechny překvapivě rychle, „zařídil“ kamarád a velký příznivec kendó, jak jsem ho znal, Tomáš Jelen.
Je sobota, krásné počasí, slunce svítí a já, coby člen početné skupiny Tomášových blízkých, kamarádů a přátel, se vydáváme mě neznámou trasou. Během chvíle nás pohltí smíšený les. Pozvolna stoupáme do mírného svahu a našimi společníky se stávají mohutné buky. Skrze jejich koruny nás doprovází sluneční paprsky. Po krásné, nenáročné procházce jsme na vrcholu.
Na konci cesty … Cesty jednoho života v tomto hmotném světě. Tomášova.
Začíná obřad rozloučení, jehož součástí je možnost něco říct, vzkázat Tomovi.
Hledám odvahu i sílu, abych to dokázal. Šli jsme přece po společné Cestě mnoho let. Nakonec se odhodlávám a … z mých úst vycházejí nějaká, dojetím deformovaná slova. Zároveň mi hlavou probíhá děj „filmu“, ve kterém jsme s Tomášem po určitou dobu hráli každý svoji roli. Ne vždy nám to sice šlo jak bychom si oba přáli, ale Tomáš byl prostě férovej borec.
Tolik, opravdu tolik se mi toho v těchto okamžicích vybavuje. Tomáš se v danou chvíli stává mým učitelem. „Tome, přiměl jsi mně, sice dost svérázně, o to však silněji, zamyslet se nad sebou, svým životem, časem, aktivitami, nad tím, co jsem dokázal, ale co ještě stále dokázat mohu.
I proto jsem se rozhodl psát tyto řádky.“
„Tomáši, ukázal jsi mi, po kolika Cestách jsi dokázal kráčet a jak daleko jsi došel. Připomněl jsi a nejen mě, jak aktivní a Cestami protkaný život lze žít. Žít naplno.“
A tak než bych psal další řádky, vybral jsem pár snímků. Snímků různých cest, po kterých jsem mohl jít. To proto, abych nám všem připomněl, jak odlišné, přesto obohacující Cesty mohou být a co nám mohou přinášet. Stačí jen chtít a jít.
Jistě v těch obrázcích naleznete tu správnou symboliku.
Moje mysl se vrací zpět, do snad ještě temnější noci vonící padající vodní tříští.
A já?
Upíjím ze skleničky červeného vína a šeptám do noci.
Děkuji Tome, byl jsem tu s Tebou rád.
