Nepletu se, hned od samého počátku Tomáš velice poutavou formou hovoří o mečích v souvislosti s náboženstvím, o meči coby osobním talismanu, či předmětu uctívání. Jsou to pro mě velice obohacující poznání, jasně hovořící o tom, že japonský meč zdaleka nebyl a není pouhou, ač sebedokonalejší zbraní. Má mysl na chvilku zalétne k vyprávěním o meči v podání Jakuba Zemana. I jeho výklady jsou vždy velice fundované a nabízí odborný pohled na to či ono historické období, samuraje, meče apod. Ale zpět na Tomášovu přednášku.

Přestože nasávám všechny ty odborné, historické, kulturní, či jiné úhly pohledu, vnímám japonský meč stále po svém. Jaksi symbolicky. Ptáte se jak?

Třeba jako můj učitel Jasumiči Ogino, který za mečem viděl konkrétní lidi, kováře, brusiče, umělce. Vnímal a obdivoval jejich zručnost a cenil si energie, kterou do tvorby meče vložili. Ten pro něho byl něco, jako malý zázrak. Přednáška skončila. Já ač o mnohé obohacen, nechávám svým úvahám prostor, aby meč i nadále vnímaly po svém.

Třeba v souvislosti s dnešní dobou „covidovou“. Jednoho dne se v mé mysli zrodila úvaha nad tím, jak hustě musí být molekuly oceli natěsnány, spojeny a jakým procesem musí projít, aby vznikl tak kompaktní a odolný materiál. Dost možná stojí za to, představit si místo každé molekuly lidskou bytost. Pojďme však k nečemu realističtějšímu a dnes populárnímu. Tamešigiri – sekací testy.

Zamysleli jste se někdy nad tvarem čepele japonského meče? Ti, kteří ho používají k sekacím testům, budou zajisté opěvovat dokonalost jeho zakřivení, mající vliv na řezné vlastnosti čepele. Mnohokrát jsem se zamýšlel nad tím, k čemu dnes slouží tento test? Testujeme čepele? Připravujeme se na reálné použití? Může mě slaměná makiwara ohrozit, vyprovokovat mé emoce? Ano, asi se dívám zrakem někoho, kdo praktikuje jiný směr. Nechť tzudíž každý hledáme svá poznání způsobem, který nás vnitřně oslovuje a naplňuje.

Zkusili jste na meč podívat, je-li otočen ostřím vzhůru? Co vám připomene?

Já vidím klenbu mostního oblouku … MOST.

Po letech praktikování si uvědomuji, že meč se mi stal pomyslným komunikačním „mostem“ mezi mnou a soupeřem. Ani to ještě není vše.

Kdysi dávno jsem si ho chtěl pořídit a nyní, již ani nevím proč. Možná mladická touha. Dnes, kdy jsem již dávno opustil pole sportovních turnajů mi došlo, že mě k meči táhla vnitřní touha po Japonsku, jeho kultuře, po jiné zemi a nových poznáních. A tak se pro mě meč stal mostem mezi Čechy a Japonskem.

A co tím vším chci říct? Je to prosté i bláznivé. Meč je pro mě výzvou budoucího směřování mých životních aktivit. Teď si asi pomyslíte, že jsem se fakt úplně zbláznil, když chci v dnešní době investovat svoji energii do oblasti cestovního ruchu. Nebojte, i jinam. Doba si však žádá změny a tak beru pomyslný meč a odsekávám své strachy z toho, zda činím dobře či špatně a nechávám svoji energii proudit směrem vpřed. To je jeden z principů kendó k jehož praktikování i pochopení jsem byl vždy veden. Kéž by Vám mé řádky připomněly, že každý z nás máme ten skutečný meč ukrytý v sobě …

Těším se na příští setkání ...