Je to pár dnů, co mi kamarád, Mikuláš Kotrba zapůjčil knihu autorů Vladimíra Lorenze a Junyu Kitayama, Sebeobrana. Oživil tak ve mně vzpomínky na pana Lorenze, významnou osobnost na poli bojových umění. Ti kteří ho měli možnost poznat vědí, že opravdu nepřeháním. Naše setkání byla spíše náhodná, na rozdíl od příznivců judo, nebo aikido.

“Kazik“, jak mu mnozí přezdívali, se však velice významně zapsal i do historie českého kendo, což je zřejmě známo málokomu. Dokonce i já si význam jeho přínosu uvědomil až po mnoha letech. Moje první zkušenost s „Kazikem“ byla poněkud rozpačitá, až stresující. Vnímal jsem ji tehdy jako velké zklamání. Proč?

Souvisela totiž s úplnými začátky kendo u nás. Ptáte se, jak? Po ukázkách kendo na Folimance a FTVS UK se na velvyslanectví Japonska sešla první hrstka zájemců o toto bojové umění.

Byli to vesměs členi oddílu judo TJ Spoje na Balkáně. Hlavní osobou byl právě pan Lorenz. Těchto nadšenců se ujal pan Tóru Giga, tehdejší bezpečnostní atašé velvyslanectví, náš pozdější učitel. „Kazik“ byl tehdy pro japonskou stranu ztělesněním ideálu pro vznik prvního oddílu kendo. Pan Giga tehdy navštívil prostory TJ Spoje a navrhl začít na počátku září. Do konce srpna měl „Kazik“ připravit vše potřebné. Vývoj však nabral zcela jiný směr.

Na konci srpna pan Lorenz oznámil, že se na Spojích vyskytly jisté problémy bránící založení oddílu. Chápejte, žili jsme v totalitním režimu a pan Giga byl z imperialistické země. A ještě k tomu bezpečnostní atašé. Kdo mohl tušit, co za problémy stálo.

Pan Giga tehdy řekl. Není-li možné začít na Balkáně, najděte místo jinde. Já jsem připravený. To byl pro mne impuls i velká výzva. Pustil jsem se do zajištění prostor na cvičení. Spolu se mnou se o totéž snažil žák pana Lorenze a člen oddílu judo TJ Spoje, Honza Motl (tehdy Koza).

Mě se podařilo zajistit vhodnější prostory a podmínky, což však v tuto chvíli není podstatné. Říkáte si, jaké asi přijde rozuzlení? V čem tkví zásluhy pana Lorenze na vzniku kendo u nás? Rozuzlení přišlo a bylo pro mě velice překvapivé.

Zprvu jsem vnímal postoj „Kazika“ dost kriticky, až negativně. Obával jsem se, že příležitost začít praktikovat, se díky jeho jednání rozplyne. Že nás Japonci budou považovat za nedůvěryhodné. Velké plus tohoto „Kazikova“ kroku bylo, že jsem jeho „vzdáním se“, získal prostor pro ovlivnění dalšího vývoje. Prostě to tak všechno mělo být. Až po mnoha letech mi došlo, jak důležitou roli tehdy pan Lorenz sehrál.

Byl osobností na poli bojových umění, dokonce s přímou vazbou na Japonsko. Měl za sebou úspěchy, osobní kontakt s panem Kitayamou, návštěvu Japonska i postavení jak v TJ Spoje, tak ve strukturách tehdejšího judo. Byl zralým mužem s vysokým technickým stupněm. Pro japonskou stranu byl tudíž zárukou, které jsem se já, se svým nadšením i několikaletou snahou začít cvičit, nemohl rovnat.

A tak si dnes, po mnoha letech dobře uvědomuji, že nebýt Vladimíra Lorenze, mohlo být všechno úplně jinak. Jsem proto moc rád, že mi bylo dopřáno s tímto mužem se v průběhu jeho života setkávat.

Bylo pro mne poctou, že se Vladimír dostavil, i přes svůj vysoký věk a zdravotní obtíže, na křest mojí knihy Cesta srdce. Tehdy, v roce 2008 jsem si ještě neuvědomoval, že na její vznik měl nepřímý podíl i on sám. Když dnes čtu řádky „Kazikovi“ první knihy tak mi přijde, že naše Cesty byly něčím velice podobné. Čest všemu, co pro rozvoj bojových umění udělal. Čest jeho památce.