Vážení přátelé,
čas, neúnavný běžec života každého z nás, začíná nechávat za sebou první hodiny a dny mého, našeho bytí v tomto roce. Rád bych proto do něho, ale i mezi Vás, vstoupil s něčím, co alespoň trochu, navozuje pocit klidu. Usedám do zimní zahrady a beru do ruky vánoční dárek – diář. Titulní stranu zdobí krásné výjevy z přírody. Mé oči však spočinou na názvu - JEDNODUCHOST, Paulo Coelho.
V té chvíli se mi vybaví .. japonský meč. O jeho „tvářích“, jsem již psal. Dnes se po dlouhé odmlce vracím, abych Vám přiblížil, kam mě mimo jiné, meč zavedl.
Nalévám si šálek zeleného čaje a můj zrak mimoděk dopadá na nespočet kamínků v mojí zenové zahradě. Jen tak si klidně leží. Téměř obřadně beru šálek do rukou a mé oči se zahledí do jeho příjemně zelené barvy. Jak prostý, jednoduchý i fascinující tento okamžik je. Z horkého nápoje stoupající jemný opar mě přenáší o několik let zpět do zahrady Okoči Sanso v Kjótu. Tuto dal zbudovat herec Dendžiró Okoči, představitel mnoha samurajských filmových rolí.
Přenesme se tedy na pár okamžiků do tohoto místa klidu, ale třeba též inspirace.
Vstup do zahrady začíná ochutnávkou zeleného čaje. Tuto lze vnímat jako jistý obřad, který vás má odělit od reality. Barva čaje, teplota, chuť, celková atmosféra mě odpoutává od starostí běžného života. Jakoby se čaj, proudící do útrob mého těla, stal ladičkou mé bytosti, která mě má naladit na vnímání atmosféry zahrady. Abych se do ní co nejvíce vcítil, stal se její součástí a nikoli jen proběhl, coby turista a lovec snímků v časovém presu.
Dopíjím čaj a již stoupám po pěšině z velkých kamenných šlapáků, směrem k malé a úzké brance čúmon. Tato mě i ostaní návštěvníky nutí sklonit hlavu a úklonou projevit úctu k přírodě i všemu, co přesahuje náš materiální svět. Náhle se ocitám ve světě klidu a harmonie.
Úžasné výhledy do přírodních scenérií i na město Kjóto, kouzlo mechové zahrady, stíny stromů. Představuji si na podzim v mechu spadané a mnoha barvami zářící listí. Velké šlapáky mě opět vedou do dalších zákoutí zahrady. Jsem tu téměř sám. Často se zastavuji a prostě jen jsem. Snažím se, abych ani dechem nenarušil tu harmonii, kterou tu člověk spolu s přírodou spoluvytvořil. Dlouhý by byl popis toho, co se vlastně slovy ani popsat nedá. Tu atmosféru buď dokážete prožít, vcítit se do toho co vám příroda nabízí, čeho se můžete stát součástí, nebo zahradou pouze projít.
Rád bych se s vámi přeci jen zastavil u jediného. U cestiček, které vás zahradou provází.
A cože je na nich tak zajímavého?
Některé úseky cestičky jsou tvořeny z nesourodých, různě velkých kamenů a kamínků. Symbolizují tak jednotu protikaladu. Tvůrce těchto pěšin a cestiček, jakoby chtěl každému říci, že dokonalého celku můžeme dosáhnout jen tehdy, když se nám podaří poskládat zdánlivě neslučitelné. Spoluprací nesourodého, kde i ta sebenepatrnější část má svůj nezastupitelný význam.
Mé rty se oddělují od šálku. Poslední kapka čaje dopita. Oči opět pozorují kamínky v mojí zenové zahradě. Stále si tam klidně a bez hnutí leží. Jsem zpět a přesto si uvědomuji, že i sem, do této pražské Rjóandži mě přivedla moje touha vlastnit japonský meč.
A cože by nám procházka zahradou Okoči Sanso mohla dát? Nebo alespoň naznačit? Čím by pro nás mohla být obohacující, inspirující? Což třeba tím, že každý z nás máme právo na svůj názor, na vnímání přítomného života i dění, jehož jsme součástí. Každý se můžeme cítit jako jeden z kamínků, či kamenů dané cesty. Mohla by nás dovést k uvědomnění, že teprve tehdy, když dokážeme vnímat a tolerovat názory jiné, můžeme vytvářet Cesty, které skutečně někam vedou … mají společný cíl. Třeba právě v dnešní době?
A tak mé novoroční přání Vám, kteří tyto řádky budete číst je, abychom dokázali, nebo se alespoň snažili, spojovat zdánlivě nesourodé a nacházeli třeba i onu JEDNODUCHOST.
Přeji Vám příjemný rok 2022 a také, aby Vaše Cesty měly ten správný směr a cíl.
