Je sobota 23. září a já mířím do sportovního centra ČVUT. Před vstupem do haly Juliska je tradičně bot, jakoby se tu přezouvala stonožka. Přidávám ty své k ostatním, beru za kliku, opatrně otevírám dveře a vstupuji do atmosféry klidu, soustředění, ticha, rušeného pouze svištěním mečů.

Hala je doslova zaplněna příznivci iaido, účastníky Shinbukan Enbu Taikai.

Hlavním učitelem je opět sensei Victor Cook – 7.dan kyoshi. Právě vysvětluje jednu z technik.

Usedám na lavičku a sleduji děj. Přišel jsem shlédnout své bývalé žáky, kamarády z ostravského Tobukanu a také, pozdravit se po letech s Victorem.

Fakt, že jsem pouhý divák mi připadá zcela normální, přesně jak má být. Něco ve mně se prostě změnilo. Meč a praktikování s ním, již dlouho vnímám jako jistou formu meditace. Současné soustřeďování se na celou řadu detailů mi přijde vzdálené tomu, co vnitřně cítím i jsem poznával. Jeden z učitelů vysvětluje význam vzdálenosti „maai“. Já si tuto „veličinu“ převádím na vzdálenost i čas, který uplynul od pořádání prvního semináře iaido v tehdejší ČSSR v roce 1988. Vedl ho Michael Putz 4.dan iaido z Rakouska.

Vybavuji si též tréninky v Japonsku, kde mi v Shubukan dojo nejvíce zkušeností předával sensei Nakamura Washiro – 7.dan kyoshi. Sleduji V. Cooka při ukázce a hlavou mi letí vzpomínka na naše první, tehdy bezkontaktní setkání na ME Iaido (1993) v holandském Sittardu. Uplynulo neuvěřitelných třicet let. Nechce se věřit. Od roku 1996 jsme se s Victorem setkávali i u nás. Nejdříve v Jablonci nad Nisou na seminářích, které pořádal sensei Ondřej Musil (Shikon Budokai).

Vyjmenovat své učitele iaido by znamenalo, vytvořit dlouhý seznam. Jsem velice vděčný, že mi všechna ta setkání a poznání byla jaksi dopřána. Ač vnější formy iaido byly prakticky stejné, každý z učitelů mi pomohl nahlédnout na praktikování i meč z jeho vlastního a tudíž pokaždé jiného úhlu. Pro většinu z nich byl cennější můj vnitřní, co nejrealističtější projev, jakési prožívání dané situace, než vnější forma, postavená na drobných nuancích pohybů.

Seminář končí, začínají zkoušky. Uvědomuji si, že tuto oblast mám dávno za sebou. Sleduji adepty na postup v hierarchii iaido a z mnoha cítim vystupovat velké vnitřní napětí. Ano, jsou to přece zkoušky a napětí odráží obrovskou koncentraci a snahu dodržet vnější formu zadání. V duchu to sronávám s vlastní zkouškou v Japonsku, nebo ukázkami před řadou významných učitelů. Sensei Ide Katsuhiko – 8.dan hanshi mě pochválil za vnější formu a řekl, že se mám snažit, mnohem více ukázat sílu vlastní osobnosti, ale také, že druhému dávám šanci. Sensei Asada Koichi – 8.dan iaido velice ocenil, že moje iaido není jen prázdná forma, jako u mnoha praktikujících. Dost možná mě názory jejich i řady jiných, vedly k tomu, že tu sedím jako divák a praktikování s mečem vnímám jako jistou formu meditace, jinými slovy, cestu k hledání vnitřního klidu.

Vše končí a já gratuluji kamarádům z Ostravy k uspěšnému složení zkoušky.

Konečně přichází příležitost si s Victorem popovídat. Však jsme spolu nebyli v kontaktu hezkých pár let. Je to sice krátké, leč srdečné setkání, plné vzpomínek, zakončené přáním dalšího setkání. Zejména proto, že Victorovi je osmdesát let a mě o desítku méně. Loučíme se.

Při odchodu z haly se mi znovu vybaví slovo „maai“ - vzdálenost. Tentokrát však myslím na tu mezilidskou.

Jak dlouho jsme se s Victorem neviděli, jak vzdáleni od sebe žijeme a možná i naše pohledy na iaido se různí. Přesto naše komunikace byla srdečná a pozitivní energií naplněná. Kolikrát však lidé žijící spolu, blízko sebe, mají mezi sebou doslova nepřekonatelnou vzdálenost.

Co říci závěrem?

Jsem moc rád, že dnes vnímám meč jako předmět, jehož prostřednictvím při praktikování, lze hledat a nacházet vnitřní klid, harmonii mysli a těla. Iaido, cvičení s mečem se pro mne stalo nejen formou vyjádření sebe sama v dané situaci, nýbrž, jak jsem již zmínil i jistou formou meditace.

Přeji Vám, nechť ve svém životě najedete něco podobného, čím je pro mne meč a prostřednictvím toho pak vnitřní klid a pohody plné dny.