Vážení přátelé,

čas, neúnavný běžec života každého z nás, začíná nechávat za sebou první hodiny a dny mého, našeho bytí v tomto roce. Rád bych proto do něho, ale i mezi Vás, vstoupil s něčím, co alespoň trochu, navozuje pocit klidu. Usedám do zimní zahrady a beru do ruky vánoční dárek – diář. Titulní stranu zdobí krásné výjevy z přírody. Mé oči však spočinou na názvu - JEDNODUCHOST, Paulo Coelho.

Dnes je den pravidelné údržby meče a z hloubi mé mysli se začínají nořit vzpomínky spojené s ním. Dnešní očistu meče si hezky vychutnám, rozhoduji se v duchu. Vstávám. Následují veškeré ranní procedůry a již se připravuji na očistný obřad. Což si pro navození atmosféry dopřát šálek zeleného čaje? Myšlenka mi bleskne hlavou a oko padne na vzácný šálek. Dostal jsem ho darem od významného japonského hrnčíře ve stejném roce, jako meč. Ano, pojmu to dnes obřadněji.

Jemně mží, na dřevěnou terasu dopadají droboučké kapičky vody a vytváří pomyslnou hladinu jezera. Vše je zahaleno tmou. Jen pásek ledkového osvětlení odděluje temnotu naplněnou představami od prostoru mého. Vlastně se prolínají. Další doušek červeného vína sklouzne do mých útrob. Já, zahleděn do tmy vzpomínám na den, který pomalu končí.

Je neděle, venku nic moc, dopíjím druhou kávu, v troubě se mi peče kuře a já se stále mořím s dalším příspěvkem. Tentokrát na téma mnohým z nás v současné době dost blízkým – strach. Je to velké sousto a já, ne a ne se do něho pořádně zakousnout. Okusuji tedy tužku, když zazní tón příchozí zprávy. No to je překvapení. Kamarád, Honza Steklý píše.

Je hluboká noc, tma pohltila svělo, den pominul. Již tento samotný, denně se opakující koloběh je pomyslnou bránou do mého příběhu o pomíjivosti. Vraťme se však společně o deset let zpět. Je první polovina září roku 2011. Právě jsem usedl vedle lékaře v Ústřední vojenské nemocnici.

Dnes se v myšlenkách na „tváře meče“, vracím k přednášce pořádanou Společností pro studium japonského meče. Copak nového se asi dovím, letí mi hlavou když usedám mezi několik dalších zájemců. Tomáš Suk, předseda společnosti je pro mě zárukou, že to bude mnoho nového.

Dnes Vás na své pouti za poznáním japonského šermu, zavedu do městečka Ičinomija v prefektuře Čiba, na poloostrově Boso, jižně od Tokia.

Je sobota ráno a já si vychutnávám pohodlí ranního polehávání na futonu. Tento druh lože mi prostě učaroval. Dnes žádná práce v 7 Eleven, dokonce ani kendó trénink. Čeká mě prý jedinečný kulturní zážitek. Jen ještě netuším, co bude obnášet. Prý nějaký běh s o-mikoši.

Tentokrát již dokonale nasávám atmosféru. Vše je dřevěné, pokryté patinou času, prosycené vůní dřeva a potu. Je to tu prostě jiné. Přítomní kendisté i výcvik. On vlastně žádný není. Nikdo nikoho nic neučí, nikdo nic nevysvětluje. Možnost učit se však mám po celou dobu devadesátiminutového volného zápasu. Při cestě zpět si uvědomuji, jak prosté je učit se bez toho, že vám někdo stále něco vysvětluje. Inu, byla to moje svobodná volba jak moc se budu snažit a co si odnesu. To poznání byl pramen, ze kterého jsem si mohl odnést tolik, jak velikou nádobu jsem si přinesl.